Recenze

http://operaplus.cz/dvorakovo-stabat-mater-na-pardubickem-hudebnim-jaru/

…Interpretace orchestrální části díla se ujal Symfonický orchestr Konzervatoře Pardubice, pro tuto příležitost samozřejmě nepatrně posílený. Až na pár nepatrných chybiček, kterých se občas nevyvarují ani skuteční profesionálové, byli posluchači svědky standardně kvalitních výkonů, jaké takováto tělesa produkují. Tomáši Židkovi je zapotřebí vyslovit uznání za celkovou vyrovnanost provedení, občas kořeněného emocemi i naprosto neskrývanou pokorou. U tak závažných děl, jako je právě Stabat Mater, je něco takového obzvláště zapotřebí…

http://hudebnirozhledy.scena.cz/www/index.php?page=cislo&cislo_id=92

Tomáš Židek a Petr Nouzovský v cyklu „Ti nejlepší“

Praha, Lichtenštejnský palác, březen 2009

Miloš Pokora

   Čtvrtou Foerstrovou symfonií s přívlastkem „Veliká noc” gra­doval výhradně z českých děl sestavený program orchestrál­ního koncertu HAMU z cyklu „Ti nejlepší” (Sál Martinů, 6. 5.), na němž se ve spolupráci s Plzeňskou filharmonií představili absolvující posluchač dirigentského oddělení To­máš Židek a již dobře známý violoncellista Petr Nouzovský. Vzhledem k tomu, že šlo o aktivitu studentskou, mohla ambi­ciózní repertoárová dramaturgie, zdůrazňující opomíjenou hodnotu českého symfonismu z počátku 20. století, leckoho překvapit. Ne však toho, kdo pro tento večer angažovaného dirigenta blíže zná a ví o jeho přímo posedlém repertoáro­vém hledačství. Provedení na úvod zařazené Fibichovy pře­dehry Noc na Karlštejně prozrazovalo jak poctivou příprav­nou fázi, tak dirigentovu do detailu promyšlenou představu. Vstupní fanfárky horen zněly dynamicky tvárně, plasticky a přesně, smyčce měly znamenitý zvuk zejména v legatových vyústěních do plných žesťových bloků a zřetelně bylo možno sledovat, jak z rytmického Maestosa vyrůstá hlavní téma allegrového dílu. I to pak mělo správný spád a švih, i když jsem v dalším rozvíjení postrádal o poznání elegantnější výraz. Velmi působivě, zpěvně a současně roztančeně, modeloval Židek i ono nápadně nosné druhé téma. Stupňování výraziva k masivně imitační plástvi Vivace mělo strhující sílu stejně jako subtilně hravá partie po mistrovsky vystiženém subito pianu uvádějícím rozkošně vykontrastované pásmo, které se prostřednictvím stále masivnějších bloků i vířivějších tutti prodírá k oslavné codě. Také zvukové vybalancování orches­tru jako celku svědčilo o pečlivém nastudování. Je zajímavé, že akustický handicap stísněného sálu, který nepřeje pre- zentnosti vysokých smyčců, se tentokrát projevoval většinou jen tam, kde zněla výrazná trubková sóla. Výtečnou znalost partitury a na svůj věk udivující zkušenost prokazoval Židek i ve Dvořákově Violoncellovém koncertu, kde dostal příleži­tost muzicírovat s Petrem Nouzovským. Orchestrální úvod mu vyšel plasticky, s důrazem na široce klenuté dynamické oblouky (viz rozvlněný tematický dovětek klarinetu a fago­tu) i sugestivní gradační vyústění do tutti partie (Grandi-oso) a jeho smysl pro širokodechou frázi zvlášť výmluvně demonstrovalo extaticky rozezpívané unisono primů a se­kundů, crescendující do marciálního pléna v jásavém D dur před nástupem sólového cella. Petr Nouzovský vstoupil do rozehrané partitury jako elektrizující osobnost vyhraněného názoru a zároveň jako sólista, který jako by svou představu přímo na pódiu neustále obohacoval – tím víc bylo obdivu­hodné, že na to dokázal orchestr pod Židkovým vedením téměř vždy přesně reagovat. Akordická sforzata ústředního tématu jako by v jeho podání podpírala obrovskou klenbu a vedlejší téma – po nádherném melodickém „vklouznutí” do orchestrálního ritardanda – mu znělo něžně, s emotivní hloubkou, beze stop snahy po efektně velkém tónu. V dal­ším rozvíjení, v němž bylo občas možné postřehnout až pří­liš fantazijní zacházení s tempem, což drobet znejasňovalo jednotný tah, nervně prožíval oba výrazové póly – pregnantní rytmus se vzrušující akcentací i plástve neskonalého klidu. O jeho technickém nadhledu a připravenosti zvládnout nej­náročnější verzi sólového partu, mi v jeho případě připadá nadbytečné hovořit. Přesto jeden postřeh – preciznost sex­tového rozběhu ke grandiózní partii v závěru udivovala stej­ně jako preciznost šestnáctinových figurací, škoda jen, že jej v těchto okamžicích doprovod v důsledku stísněné akustiky překrýval. V Adagiu překvapil orchestr vzácně citlivě mo­delovaným chorusem trojice dřev, na nějž Nouzovský stejně citlivě navázal, i když se pak ve svém cantabile pod dvaatři­cetinami primů nebo později i ve svých figuracích pod terci­emi klarinetu a fagotů trošku zvukově ztrácel. Zvláštní po­chvalu zaslouží kultivovaně rozkrytý chorus hořen a na něj navazující kadence sólového cella v předposledním díle věty. Na optimálně nasazené Allegro moderato 5. věty reagoval Nouzovský o poznání živěji, jen pár taktů však stačilo, aby se všechno srovnalo a odvíjelo v báječně sjednoceném tahu. Přesto bych za nejsilnější momenty této věty označil expre-sívní dolce cella s protihlasem klarinetu a nádherně zklidně­nou plochu Andante před strmě gradující codou. Za to, jakým způsobem se Tomáš Židek zhostil (zpaměti!) Foersterovy niterné výpovědi v podobě 4. symfonie mu nále­ží absolutorium – s pečlivě připraveným orchestrem vystavěl celé dílo vskutku s přesvědčující logikou a navíc se dokázal bytostně vcítit i do jeho mystické meditativnosti a hymnič-nosti s nádechem nenapodobitelně blaženého výrazu. Ideálně vystihl tempo „kráčející“ prodlevy vstupního tématu a jeho vzpínající se dech (protihlas cell a kontrabasů) a velmi sub­tilně exponoval téma vedlejší (klarinet). To jako by do me-ditačního proudu hudby vneslo hřejivé světýlko, jehož teplo jsme vnímali i ve wagnerovsky zahuštěných partiích – zvlášt­ní moment v tomto směru přišel s jímavě modelovanou lin­kou primů (Moderato e tranquillo) v subtilní dynamice na začátku finální gradace této věty. Od některých fází Scherza bych osobně očekával o poznání jemnější dikci a jakoby dět­skou hravost, přesto mě vzrušovalo, jak vynalézavě si zde di­rigent pohrával s agogikou a vůbec jak poetický výraz vtiskl této větě coby celku. V úvodu 3. věty mě Plzeňští okouzlovali (s výjimkou některých dynamicky přeexponovaných momen­tů) kultivovaným zvukem – hluboký prim ozvláštněný tém-brem fagotů měl silně poetický náboj a následující variační řetězec působil jako sled mystických chorálů odívaných do stále jiného roucha. Ideálně byl vystižen vzestupný rozklad viol před závěrečným zazněním ústředního tématu, ústícím do subtilní konsonance v prozářeném E dur. Na začátku fi- halní věty bylo zážitkem sledovat hned zrod vstupního téma­tu – unisono znělo jako předzvěst něčeho velikého a polyfo-nicky rozkročené Un poco animato, procházející vzrušujícím vlněním (znamenitý fagot!), příkladně pozvolně gradovalo, i když v dynamicky nejvypjatějších místech rozrezonovaná zvuková výslednice ve stísněném prostoru příliš splývala. Pře­sto žádné drásavé drama, spíš neustálé prolínání vzrušeně zpěvných hlasů nebo jímavých otázek a odpovědí, jak nám velmi působivě demonstrovalo pozvolné zhutňování v oblas­ti druhého tématu a v závěru překvapivě zklidnění v podobě prosté chorálové vsuvky varhan. Vyústění – onen kompoziční zázrak, v němž jakoby se nám zjevoval obraz lidské duše, kte­rá dosáhla blaženosti, musel dojmout každého v sále. Shrnu­to – odvážný počin, který se mladému dirigentovi vydařil až s překvapivou samozřejmostí, stejně jako celý večer.